Jedním z nejcharakterističtějších projevů Touretteova syndromu jsou tiky. Mimo přidružených poruch, jimž se podrobněji věnujeme v samostatném textu, právě ony vzbuzují jak u samotných nemocných, tak především v řadách jejich blízkých nejvíce obav. I proto je jejich problematika důležitým předmětem zájmu velké části lékařů věnujících se výzkumu této nemoci.
Jako tiky označujeme nečekaně se objevující pohyby či zvuky, které se více či méně pravidelně opakují. V každodenním životě často představují výraznou překážku mnoha běžných aktivit, a to mnohdy už jenom díky značné pozornosti, kterou poutají svým nenadálým charakterem.
Ve valné většině případů přitom platí, že tyto tiky jako takové se objevují častěji a zároveň s větší intenzitou tehdy, kdy je daná osoba vystavena stresovým situacím či prochází dlouhodobějšími psychicky náročnými stavy. Oproti tomu se určitá úleva dostavuje cítí-li se naopak nemocný v duševně dobré kondici a nepociťuje tlaky z okolí. Tento scénář však pochopitelně nikdy neplatí absolutně – už proto, že síla tiků i jejich frekvence se může z dlouhodobého hlediska podléhat velkým výkyvům.
Samozřejmě bychom zde měli zdůraznit, že přítomnost tiků u konkrétní osoby není možné směšovat se slabou vůlí či laxním přístupem ke svému zdravotnímu stavu: tiků se nemocný Touretteovým syndromem nemůže jednoduše zbavit, a nikdy bychom je proto neměli považovat za odraz výstřední povahy či snad dokonce jednoduše jako schválnost.
Toto se však v žádném případě nevylučuje s relativně známou skutečností, že existují chvíle, kdy nemocný své tiky může částečně a vždy jen na přechodnou chvíli potlačit na základě volního rozhodnutí. Nejde však o kdykoliv a donekonečna uplatňovatelnou možnost – pokud se totiž své tiky snažíme zvládat po příliš dlouhou dobu, dojde naopak k posílení vnitřního napětí organismu do té míry, že je již není možné hlídat dosud „nastřádané“ tiky se následně intenzivně uvolňují (s celým procesem se lze setkat jako s tzv. rebound fenoménem).
Co se týče vlastního dělení tiků, můžeme rozlišit jejich dvě základní skupiny: tiky pohybové, tzv. motorické, a tiky zvukové, tzv. vokální. K tomuto pak někdy přistupují tzv. parakineze, což je termín označující pohyby jimiž se nemocný snaží své tiky před okolím zamaskovat.
Zmíněné pohybové tiky se dále rozlišují na tzv. prosté pohybové tiky a na komplexní pohybové tiky. Do první z těchto skupin zde řadíme jak krátké pohyby připomínající škubání, kde mimo pohybů končetin může docházet například i k vyplazování jazyka či mrkání, tak i pomalejší kroutivé pohyby či stahy. Představit si je můžeme třeba v podobě kroucení ramen nebo úst, ale i valení očí či svírání očních víček.
Pokud jde o komplexní pohybové tiky, můžeme takto označit o něco složitější kombinace pohybů vyžadující jejich celkovou lepší koordinaci. Příkladem mohou být nejrůznější obměny opakujícího se ohmatávání vybraných předmětů, ale i kopy či poskoky.
Zvláštní pojmenování si pak v této skupině vysloužily rozličné demonstrace sprostých posunků, stejně jako osahávání pohlavních orgánů, s čímž se v odborné literatuře lze setkat pod označením kopropraxie. Druhou samostatnou podskupinu pak představuje tzv. echopraxie, která spočívá v napodobování pohybů některé jiné osoby.
Příbuzným způsobem se dělí rovněž zvukové tiky. Jednak jde o jednoduché zvuky typu kašlání či smrkání, tedy tzv. prosté zvukové tiky, ale zároveň se lze setkat s celými slovy či jejich částmi nesoucími konkrétní smysl. Vykřikuje-li nemocný opakovaně sprosťárny, máme co dělat koprolálií, opakuje-li slova po jiných osobách, jde o echolálii. Zároveň takto daná osoba může opakovat jenom vlastní slova, což je potom případ tzv. palilálie.
Nejnovější komentáře