Touretteův syndrom, ačkoliv jím jen na území České republiky trpí na sto tisíc lidí, je mezi širokou veřejností stále v zásadě neznámým pojmem. Nejinak je potom tomu samozřejmě i se znalostí jeho hlavních příčin. Mnozí lidé, v jejichž okolí se následně tato nemoc objeví, pak často tápou a nejsou si pořádně jisti, kde hledat její důvody. Genetické dispozice? Dědičné faktory? Nebo snad problémy s výchovou? Abychom rozptýlili alespoň ta nejčastější nedorozumění, pokusíme se čtenáře nyní seznámit s těmi nejzákladnějšími informacemi, které týkají skutečných příčin Touretteova syndromu.
Paradoxně však hned na úvod musíme říci, že jednoznačně a s naprostou jistotou se dosud vědecky doložit přesnou příčinu onemocnění nepodařilo. Přesto však existují dobré důvody, na jejichž základě v současné době o Touretteově syndromu lékaři hovoří jako o nemoci, která způsobena vrozenou poruchou funkce určitých částí mozku.
Konkrétně jde přitom o oblast tzv. bazálních ganglií, tedy shluků nervových buněk společně tvořících tzv. jádra, která nacházíme v obou mozkových hemisférách. Bazální ganglia lze považovat za klíčové součásti mozků sehrávající důležitou úlohu zejména zejména pokud jde o regulaci a řízení pohybu.
Dosavadní klinické studie zde prokázaly, že u pacientů u nichž došlo k objevu Touretteova syndromu je tato jejich nezbytná funkce výrazným způsobem narušena, k čemuž podle mínění lékařů vedou vrozené odchylky těchto bazálních ganglií, které v obou hemisférách znemožňují plynulý a běžný výkon jejich funkce.
Spolu s tím je za další z příčin Touretteova syndromu obecně považována vrozená porucha citlivosti receptorů spojená s fungováním mozkových přenašečů. Ve vztahu k tomuto onemocnění je důležitým přenašečem především tzv. dopamin, na nějž jsou podle dosavadních výzkumů receptory mimořádně citlivé, a to v míře, jež výrazně přesahuje obvyklý standard u „zdravých osob“. Jsou-li zmíněné receptory podobným způsobem citlivé, dojde krátce po navázání dopaminu k vyvolání velice silného vzruchu, který znemožní standardní přenos signálu mezi jednotlivými neurony.
Zde bychom měli dodat, že nežádoucí projevy změněné činnosti receptorů dnes lze s úspěchem ovlivňovat skrze podávání speciálních preparátů, které jsou běžnou součástí obvyklé léčby Touretteova syndromu medicínskými prostředky. Jejich účinek přitom spočívá v možnosti navázání účinných látek na receptory reagující přespříliš citlivým způsobem, jejichž funkce je následně těmito látkami zablokována. Následkem toho samozřejmě tato místa nemohou reagovat dosavadním způsobem, což se následně odráží v celkovém zmírnění intenzity tiků – tvorba nervových vzruchů se zde opět dostává na běžnou úroveň.
Již na začátku jsme si stihli naznačit, že ve spojitosti s šířením Touretteova syndromu se v laickém prostředí lze setkat s poměrně častými úvahami o dědičném charakteru tohoto onemocnění. Nahlédnuto optikou současné vědy však přesvědčení o jednoduchém přenosu nemoci z rodičů na potomky platí jen zčásti. Konkrétně je tedy možné říci, že v takovém případě je skutečné riziko je skutečně velice nízké, a pravděpodobnost tohoto způsobu přenosu je tak možné udat jen na úrovni několika procent.
Hlavní příčinou takto nízkého rizika je potom zejména skutečnost, že na vzniku Touretteova syndromu se podílí hned několik vzájemně nezávislých genů naráz, a neméně důležitou roli zde hrají i mnohé faktory negenetického rázu. Příkladem zde mohou být zejména vlivy spojené s vlastním průběhem těhotenství, jako je nesprávná výživa či podávání některých skupin léků, ale i komplikace během porodu či dokonce vystavení přílišnému stresu hned v prvních letech života dítěte
a co tak uvest streptokoky?
Vsude ve svete se uvadeji jako prvni pricina klinickych projev TS, kterou je nutne vyloucit, ale lekare v crby asi utnuti nikdy nekonciciho prilivu bodu od tak znacne casti pacientu, jichz se to tyka mohlo privest na buben… 🙂