Komplexní povaha syndromu vyhoření jako problému postihujícího jak lidské tělo, tak i samotnou psychiku znemožňuje jednoduché určení jejich příčin. Stejně jako v případě podobných problémů i zde platí, že je příhodnější mluvit spíše o rizikových faktorech či situacích, jež k jeho vzniku mohou přispívat, než o jednoznačných příčinách, které by v přesném pořadí vedly k rozvoji syndromu vyhoření. I přesto však na prvním místě můžeme uvést stres.
Syndrom vyhoření jako takový je totiž v podstatě možné považovat za jednu z forem, kterou se projevuje dlouhodobé vystavení přílišnému stresu. Jeho přítomnost bychom však přitom určitě neměli považovat za zdroj všech problémů. Stres totiž ve skutečnosti představuje účinný prostředek, jak lidské tělo připravit na působení v náročných a nebezpečných podmínkách. Z tohoto pohledu tak jde o přirozenou součást lidského života. Problém je v našem případě spíše v tom, že vystavení stresu jde ruku v ruce s nadměrnou zátěží těla, které navíc doprovází velké plýtvání energií.
Spolu s prostým působením situací, v nichž jsme vystaveni stresu je však třeba zmínit rovněž některé rizikové faktory, které vycházejí spíše z osobního ustrojení jednotlivce – z jeho psychických predispozic. V tomto ohledu mnozí psychologové zdůrazňují, že že vyšší riziko propuknutí syndromu vyhoření existuje u osob, které které mají problém s příliš vysokými nároky, které kladou sami na sebe a na svou kariéru či aktuální profesní uplatnění. Patří sem tak i ti, u nichž je možné pozorovat náběhy k workoholismu.
Stejně jako obecně silně individualisticky založení lidé, pro něž je například mnohdy závažnou překážkou či dokonce noční můrou představa, že by některý úkol nemohli zvládnout sami, a nezbylo by jim tak než se pokusit požádat o pomoc někoho dalšího. Tyto vlastnosti mohou celkově přispívat k následnému obtížnějšímu zvládání stresových situací, a tak také zprostředkovaně zvyšovat riziko syndromu vyhoření.
Velkou roli však v možné propuknutí syndromu sehrávají rovněž konkrétní podmínky na konkrétním pracovišti, kde daná osoba působí, jakož i vlastní charakter vykonávaného zaměstnání. Jednak je častým – a relativně dobře známým – rizikovým faktorem nezbytnost každodenní komunikace s mnoha lidmi, což se ukazuje jako zvláště tíživý problém zvláště v případě tzv. pomáhajících profesích, z nichž se rekrutuje významná část těch, kdo se s příznaky syndromu vyhoření obrátí na odborníky. Spolu s tím je ale také nutno zmínit i fakt, že podobně významný podíl zaznamenaných případů pochází z řad těch, u nichž valná část pracovního výkonu sestává ze stále se opakujících činností, které se nemění buď vůbec, či jen naprosto minimálně.
Neopominutelný význam však má rovněž přístup přímých nadřízených či obecně vedení, stejně jako konkrétní podoba vlastní firemní kultury. Typicky tak jde například o nejasnou strukturu co do svěřených kompetencí a zodpovědnosti. Problémem ale stejně tak může být i neustálé zvyšování nároků na jednotlivé zaměstnance, a to aniž by zároveň bylo doprovázeno jejich dostatečnou motivací či předvídatelným pracovním režimem.
Nejnovější komentáře