Atlas nemocí.cz

V některých případech může pomoci „pouhá“ změna našeho prostředí či zdravotní dovolená. Jindy naopak návštěva psychologické ambulance. Stejně tak je ale možné, že pacienta bude nutné hospitalizovat a nasadit léky. Konkrétní podoba léčebného programu tak vždy závisí na stupni obtíží. Samozřejmě i u syndromu vyhoření platí, že čím dříve se s problémy začne něco dělat, tím méně stanovená léčba bude zasahovat do života nemocného. Dobré je tak začít celou situaci řešit již ve fázi stagnace, kdy jsou vyhlídky na zbavení všech problémů vůbec nejlepší.

Zároveň však platí, že často můžeme být rádi, pokud se potřebné kroky začnou podnikat až během fáze frustrace nebo apatie. Velká část postižených syndromem vyhoření se totiž snaží většinu svých problémů házet za hlavu, a se skutečností, že s nimi opravdu nemusí být vše v pořádku se tak velice často smiřují v podstatě až tehdy, kdy jim rozsah obtíží nedovoluje přivírat oči už vůbec před ničím.

U mnoha osob, jež v minulosti prodělaly syndrom vyhoření, se jeho léčba skutečně nakonec neobešla bez pobytu v nemocnici. Alespoň částečnou útěchou snad zde může být fakt, že ve velké části případů jednalo pouze o období, kdy se syndrom vyhoření u pacientů projevoval ve své nejintenzivnější podobě. Po odeznění jeho nejtíživějších příznaků tak je obvykle možné postoupit k ambulantní formě léčby.

Což bychom však v žádném případě neměli brát za výzvu podceňování důsledků syndromu vyhoření jako takových. Je lepší se připravit i na možnost, že ve své dosavadní kariéře nebudeme schopni pokračovat tak, jako doposud. Často je totiž i po ukončení léčby návrat na původní pracovní pozici velice obtížný či dokonce úplně nemožný.

Páteří léčby syndromu vyhoření je nepochybně psychoterapie. V jejím rámci tak člověk postižený popsanými problémy spolu s psychologem odhaluje způsoby, kterými se jeho pracovní vytížení proplétá s ostatními dimenzemi života v podobě, jež v důsledku znemožňuje další fungování.

Spolu s tím se samozřejmě zaměřuje i na řešení akutních obtíží, jako jsou například depresivní stavy. Kromě toho je také jejím cílem naučit postiženého přiměřenějšímu přístupu jak pracovním výkonům, tak i vlastnímu životu. Zaměřuje se tak na budování lepších vztahů k ostatním lidem, ale i schopnosti relaxovat či provozovat zdravou životosprávu.

Spolu s léčbou psychologickými prostředky se nabízí i možnost zvládání syndromu vyhoření prostřednictvím podávání speciálních přípravků. Se syndromem se velice často pojí také pocity ztráty orientace ve svém vlastním životě, či úplné absence představ o jeho dalším směřování, které v mnoha případech ústí v depresivní potíže. Tehdy tak ošetřující lékař může přistoupit k doporučení léčby antidepresivy. Ty zároveň v dnešní době nepředstavují výraznější důvod k obavám. Patří k bezpečným přípravkům s naprostým minimem vedlejších příznaků.

Vzhledem k tomu, že syndrom vyhoření s sebou ve většině případů přináší rovněž závažné poruchy spánku, kromě antidepresiv můžeme očekávat také to, že nám lékař doporučí užívání prášků na spaní.

Lékař samozřejmě pacienta do užívání těchto přípravků nemůže nutit, a z toho důvodu se u některých postižených osob léčba odehrává i bez nich. V takovém případě je však dobré počítat s tím, že celková doba léčby může být výrazně delší, jakož i psychicky náročnější, a navíc vlastní návrat do běžného života po jejím ukončení bude s největší pravděpodobností o něco těžší.