Podle řady psychologů je skrytou podstatou syndromu vyhoření jednak neschopnost ve správný moment odmítat, ale stejně tak i neschopnost realisticky odhadnout skutečnou časovou náročnost činnosti, jež nás čeká. Což rovněž může být zkombinováno s obecnějším problémem nedostatku pravidelnosti, či chceme-li řád, v našem životě jako takovém. Vzhledem k tomu, že syndrom vyhoření se obvykle vyznačuje velice nenápadným a postupným počátkem, je zřejmé, že základem fungující prevence je v prvé řadě zvýšený zájem o nás samotné. Měli bychom se učit poznávat, jak se vlastně v jakých situacích po duševní stránce cítíme, a kde jsou položeny prahy naší psychické výdrže.
Protože je však syndrom vyhoření z valné části také otázkou našeho vztahu k ostatním lidem, je samozřejmě nezbytné, abychom se v rámci možností snažili pozorněji přistupovat i ke způsobům, kterými komunikujeme a fungujeme s ostatními lidmi. Přehnaný zájem o naše vlastní nitro nikdy nemůže vést k žádoucím výsledkům.
Proto je velice podstatné všímat si směru, kterým se vyvíjí naše vztahy k lidem, s nimiž nás pojí blízký vztah, přičemž zde není přímo určující, zda jde o osoby z okruhu naší rodiny, přátel či zaměstnání. Fungující vztahy jsou totiž nezbytným předpokladem vyrovnaného života ve všech těchto prostředích.
Obecně zde platí, že za vůbec nejlepší prevenci syndromu vyhoření lze v tomto směru považovat existenci dostatečného množství dobrých vztahů postavených na přátelské bázi. Jejich význam zde přitom spočívá především v tom, že častý a pravidelný kontakt s lidmi, k nimž nás pojí tyto vazby dokáže účinně bránit zbytečným ztrátám energie a tím i zabránit rozvoji syndromu vyhoření.
K tomu je však zároveň nutné připočítat také intenzivní zájem nás samotných o způsob, kterým ve volném čase odpočíváme a relaxujeme. Jinými slovy, bez toho, aniž bychom si uměli vyšetřit čas sami pro sebe, se lze syndromu vyhoření během dlouhodobého působení za rizikových podmínek bránit jen s velkými obtížemi.
Vzhledem k tomu, že za již skutečně probíhajícím syndromem vyhoření v drtivé většině případů stojí vztahy a typický průběh činností v našem zaměstnání, je zřejmé, že v otázkách jeho prevence bude nezastupitelnou roli sehrávat právě naše práce s tímto prostředím.
Mezi nejčastěji zmiňovaná doporučení a zásady lze přitom počítat zejména požadavek na to, abychom se naučili lépe a podrobněji rozebírat naše vlastní pracovní nároky. Ty bychom se měli snažit udržet na rovině přiměřené našim možnostem a vnějším okolnostem. Spolu s tím je však také především dbát na to, abychom se veškerou práci nesnažili zastat sami, ale naopak se naučili pracovní úkoly zvládat ve spolupráci s ostatními.
Kromě vlastní pracovní činnosti je zároveň nezbytné promyslet samotnou organizaci našeho běžného pracovního dne. Dobrou pomůckou v tomto případě může být stručný soupis hodin, po něž hodláme plnit svěřené pracovní úkoly, ale stejně tak naopak i těch, které chceme trávit s s rodinou či známými. Po několika týdnech je potom dobré se k seznamu vrátit, a snažit se co možná nejpřesněji porovnat, nakolik se nám stanovené cíle daří realizovat, a v kterých bodech se od nich naopak nejvíce odlišujeme.
Podceňovat bychom však určitě neměli ani péči o fyzickou stránku našeho těla. Pokud chceme, aby se nám syndrom vyhoření vyhnul širokým obloukem, měli bychom se snažit nejenom přiměřeně odpočívat, ale především dbát na dostatek spánku, pravidelný přísun potravy či dodržování vhodného pitného režimu.
Nejnovější komentáře