Panická porucha nepatří mezi onemocnění, jejichž příčiny se podařilo podrobně zmapovat. I přesto si však na základě dostupných informací lze utvořit určitý obraz o těch nejrizikovějších faktorech, které přispívají k jeho rozvoji. Stejně jako o skupinách, které jsou panickou poruchou ohroženy nejvíce. Kromě vrozených dispozic a faktorů biochemické povahy je pro jakékoliv prognózy potřebné zohlednit zejména období dětství, způsob, jakým nás vychovávali rodiče, a v neposlední řadě také náš současný životní styl.
Mezi většinou odborníků dnes panuje shoda na tom, že panická porucha jako taková se s největší pravděpodobností přímo nedědí. Je spíše užitečnější hovořit o zděděné dispozici k úzkostným reakcím na vystavení nadměrné zátěži čí přímo stresovým situacím. Opět však nejde o jednoduše determinovaný vztah. Svůj podíl mají spíše jednotlivé složky osobnosti, které sice není možné úplně přetvořit k našemu ideálnímu obrazy, ale přinejmenším s nimi lze pracovat a odhadovat rizikové situace, během nichž hrozí příliš impulzivní reakce. Máme tedy co dělat s vrozenou zranitelností vůči těmto situacím, nikoliv se soubory už hotových problémů.
Spolu s těmito zděděnými dispozicemi je však možný budoucí rozvoj panické poruchy formován také konkrétními pochody uvnitř našeho mozku, které jsou ryze biochemické podstaty. Konkrétně pak jde v prvé řadě o narušení přirozených způsobů přenosu serotoninu, což také případ panické poruchy spojuje s ostatními úzkostnými poruchami. Znovu však za současného stavu poznání není možné s určitostí říci, zda jde o vlastní příčinu panické poruchy, či spíše o její průvodní znak. Z praktického hlediska však tato nejistota nemusí být tím nejpodstatnějším: pro většinu lidí je spíše důležité vědět, že tyto narušení přenosu serotoninu lze efektivně řešit prostřednictvím nasazení antidepresiv, které skýtají možnost návratu k rovnovážnému stavu.
Co lze však řešit již o něco hůře, jsou vlastní charakterové rysy člověka, které se na skutečném rozvoji panické poruchy také výrazně podílí. Zhruba padesát procent všech nemocných se v tomto směru totiž vyznačuje více či méně podobnými znaky.
Velice často tak patří mezi osoby, které spojují obavy spojené s jednáním s druhými lidmi, jež se mohou projevovat například nedostatečnou mírou asertivity. Bývá pro ně charakteristické, že obtížně snáší výhrady ostatních směrované k nim samým, a stejně tak jim může činit problémy například hodnocení práce ostatních. Panické reakce obvykle zaznamenáváme u lidí, kteří tráví pozorováním vlastního zjevu či jednání více času než ostatní, a jeho výsledky jsou pro ně mnohdy otázkou bytí a nebytí.
Samozřejmě na tom má svůj podíl také rodinné klima, v němž se nemocný musel pohybovat. Psychologové tak zdůrazňují, že výrazný podíl nemocných panickou poruchou se rekrutuje z řad těch, kdo v minulosti byli objektem rázné a kritizující výchovy, kde bylo normou stanovení podrobných požadavků, jejichž neplnění rodiče přivádělo k šílenství. Podobnému riziku jsou však jen zdánlivě paradoxně vystaveni také ti, jejichž přáním se naslouchalo až příliš. Problémy s úzkostí u rodičů či nejbližších osob obecně pak rovněž mohou mít svůj vliv. Stejně jako například traumatizující zkušenost nečekaného úmrtí blízkého člověka.
V neposlední řadě rozvoj panické poruchy úzce souvisí také s naším aktuálním životním stylem, resp. především s mírou, do níž jsme nuceni fungovat ve stresujícím prostředí. Většímu riziku tak jsou vystaveni jak ti, kdo zažívají stres především na svém pracovišti, tak i každý, u koho je výsledkem osobních konfliktů v rodině či partnerském soužití.
Nejnovější komentáře