Depresivní porucha nabývá celé řady odlišných forem. Jeden z nejrozšířenějších dnes v praxi užívaných druhů jejího dělení se řídí tím, nakolik závažně je depresí omezeno běžné fungování postižené osoby, resp. jakého rázu nabývá depresivní epizoda.
Pokud jde o tzv. lehkou depresi, máme co dělat s člověkem, který přestože dlouhodobě pociťuje charakteristické poklesy nálady, jakož i ztrátu zájmu o své okolí či neschopnost jednoduše udělat to, co si stanovil, stále nakonec může fungovat v zásadě podobně jako doposud. Léčba zde může probíhat výlučně ambulantní formou.
Jako středně těžká deprese se označuje stav, během nějž hluboké pocity smutku a beznaděje přímo znemožňují koncentraci na požadavky běžného života – nemocný tak zde například zjišťuje, že již není schopný dále pracovat. Tato forma deprese může být opět léčena ambulantně, ale stejně tak mohou nastat situace, kdy je vhodnější hospitalizace.
Těžká deprese bez psychotických příznaků je charakterizována natolik hlubokým utlumením, které nemocnému vposledku neumožňuje obstarat ani základní povinnosti spojené s péčí o sebe samého. Typickým scénářem je zde situace, kdy je nemocný prakticky neustále pohroužen do úvah o životní beznaději a vlastní nedostatečnosti, k čemuž přistupují i myšlenky na sebevraždu.
Za úplně nejtěžší formu potom můžeme považovat tzv. těžkou depresi s psychotickými příznaky, kde spolu s příznaky charakteristickými pro prostou těžkou depresi dochází i k výskytům halucinací , tedy ve skutečnosti neexistujících vjemů typu slyšení různých hlasů apod. Stejně tak se ale mohou objevovat i bludy, ať už samostatně či v kombinaci právě s halucinacemi. Jako blud přitom označujeme taková přesvědčení či myšlenky, která(é) neodpovídají objektivnímu popisu dané situace – příkladem zde může být pocit pronásledování určitým člověkem či skupinou, či zažívání pocitu vlastní výlučnosti.
V poslední době rovněž bývá nově diagnostikována tzv. dystymie. Tímto slovem označujeme takovou formu deprese, jíž by bylo možné nejsnáze popsat jako chronickou variantu lehké či slabé deprese. Charakterizujeme ji jednak základními příznaky, jako jsou celková ochablost myšlení a skleslost, poruchy spánku, únava, neustálé rozvažování vlastní neuspokojivé situace či brblání – morozita. Nejvýznamnějším definičním znakem dystymie je však především doba přetrvávání těchto příznaků, která je vždy přinejmenším dva roky.
Kromě naznačeného dělení existují rovněž jiné způsoby členění deprese. Můžeme zde rozeznat například tzv. reaktivní depresi, kde je spouštěčem onemocnění nepříjemná zkušenost zásadní životní změny, kterou v mnoha případech bývá například úmrtí člověka z bezprostředního okolí, případně nežádoucí důsledky dlouhodobě neřešených problémů. Postiženému se v tomto případě nedaří s danými událostmi úspěšně vypořádat, a neustále se jimi zabývá.
Za pomyslný protipól této formy deprese můžeme považovat tzv. endogenní depresi. Její hlavní příčinou je totiž nevyvážené chemické prostředí v mozku, a tento druh deprese se tak objevuje nezávisle na vnějších okolnostech.
Dalším existujícím druhem je tzv. larvovaná deprese. Pro ni je specifické, že k jejím projevům dochází výhradně na rovině vlastního fyzického těla – může jít závratě, obtíže se zažívání či nepříjemné bolesti zad. Jinými slovy pro tyto problémy fyzického druhu není možné najít biologické příčiny. Larvovanou depresi přitom odhalíme tak, že zmíněné potíže ustoupí spolu s nasazením antidepresiv.
Uvedené varianty samozřejmě nepředstavují kompletní výčet všech myslitelných depresivních poruch. V praxi se tak můžeme setkat například i tzv. poporodními depresemi nastupujícími v průběhu druhého nebo třetího dne od porodu, jež jsou důsledkem s porodem spojených výrazných hormonálních změn, a které obvykle velice brzy odeznívají. Podobného druhu jsou potom například i deprese spojené s příchodem menopauzy.
Nejnovější komentáře