Vzhledem ke skutečnosti, že většina případů propuknutí depresivní poruchy zůstane nerozpoznána a díky tomu neléčena, připočteme-li k tomu i tolik charakteristický společenský tlak výrazně omezující běžné fungování nemocného, je zřejmé, že právě deprese je onemocněním, s nímž se pojí snad nejvíce „zaručených“ pravd o tom, jak jej poznat či jak proti němu bojovat. Začneme-li mezi alespoň dvěma lidmi hovořit o depresi, během několika minut s největší pravděpodobností budeme mít příležitost se seznámit s dalšími neotřelými teoriemi o jejím průběhu či léčbě. A právě proto se teď naše čtenáře pokusíme ve stručnosti seznámit s některými nejrozšířenějšími omyly a mýty týkajícími se deprese, s nimiž se kdykoliv můžete setkat i ve vašem okolí.
V prvé řadě je naprostým nesmyslem považovat depresi za takový druh obtíží, který lze překonat pouhou silou vůle, a pokud se tedy nemocný stahuje do sebe, snažit se ho vyburcovat k některé ze společenských aktivit. Návštěva kina ani partička biliáru zde s největší pravděpodobností nezmůže vůbec nic. Chcete-li tak svému nemocnému blízkému prokázat skutečnou službu, snažte se aby co nejrychleji vyhledal odbornou pomoc. Čekáním a dobře míněnými nepoučenými zásahy ničemu neprospějete.
Z podobného soudku je rovněž neméně rozšířená představa, že depresivní příznaky mohou být spojené s nedostatkem pohybu, a proto je na místě se snažit nemocného co možná nejčastěji přivést k tělesným aktivitám, typicky k některému z rekreačně provozovaných druhů sportu. Ve skutečnosti je tomu přímo naopak – depresivní osoba totiž trpí rovněž nedostatkem fyzické energie.
Další z poměrně často skloňovaných omylů ve vztahu k bezprostředním příznakům depresivní poruchy se týká sebevražedných sklonů. Je všeobecně známo, že právě ony bývají jedním z charakteristických jevů doprovázejících depresi. Téměř stejně tak často se však lze zároveň setkat s lidovou poučkou, podle níž není třeba se znepokojovat, pokud nemocný hovoří právě o sebevraždě. Skutečný stav je přitom opět přímo opačný – dosavadní výzkumy totiž přesvědčivě dokládají, že většina z těch, kdo nakonec sebevraždu skutečně dokonají, se v průběhu posledního roku svého života snažila vyhledat pomoc. Odborníci zde proto důrazně varují, že čím častěji a v čím konkrétnějších obrysech o sebevraždě nemocný hovoří, tím vyšší je zároveň riziko, že se tento svůj záměr pokusí skutečně vykonat.
Rádi bychom zde ještě upozornili na skutečnost, že ačkoliv se v případě mnoha chorob ze strany lékařů setkáváme s vyvracením jejich dědičného základu – zároveň snad o každé závažnější nemoci se po českých nálevnách hovoří jako o dědičných – u deprese tomu tak skutečně může být. Dlouhodobá sledování tak postupně prokázala, že u těch rodičů, u nichž došlo k rozvoji tohoto onemocnění, existuje zhruba třikrát až čtyřikrát větší riziko, že se s tímto onemocněním v budoucnu budou potýkat i jejich děti. Stejně tak platí, že objeví-li se deprese u jednoho jednovaječného dítěte, lze se sedmdesáti procentní jistotou říci, že se nemoc objeví i u druhého dítěte.
Zároveň však samozřejmě tento možný přenos není možné brát za automatický – vždy tak samotné onemocnění spouští některý z rizikových faktorů. Příkladem zde může být například vystavení stresovým situacím, dlouhodobě neřešené osobní problémy nebo dokonce užívání některých léků na snížení tlaku či antikoncepce.
Nejnovější komentáře