Asi jen málokoho z nás překvapí, že právě problém chronického únavového syndromu je doménou mnoha nepodložených spekulací a více či méně věrohodných polopravd. Důvody jsou zde poměrně předvídatelné. Mnohdy má tato nemoc pověst „spravedlivé“ odplaty za příliš usilovné pracovní nasazení, před nímž dotyčného „zajisté každý varoval“, a i kdyby ne, každý „má mít dost rozumu“ na to, aby se zbytečně nepřepínal. Celou situaci pak jenom umocňuje dále umocňuje i skutečnost, že hlavním projevem tohoto onemocnění jsou dlouhodobé pocity únavy. Kdo z nás se necítí unavený? Téměř každý má svůj vlastní recept na překonání únavy, a zdá se mu proto, že pokud jde o únavový syndrom, je schopný užitečně poradit.
Jedním z těchto receptů, s nímž se můžeme setkat pravidelně a snad nejčastěji, je jadrné přesvědčení o tom, že bychom osobu stěžující si na chronický únavový syndrom měli „pořádně zapřáhnout, a ony ji pak ty roupy velice rychle přejdou“. Ačkoliv po pár pivech takový program může znít rázně, je na první pohled jasné, že tudy cesta k nápravě určitě nepovede.
Ve skutečnosti totiž jakákoliv nadměrná námaha ať už fyzického či psychického rázu vede spolehlivě k celkovému zhoršení dosavadních příznaků nemoci. Zároveň to však neznamená, že by se nemocný měl vyhýbat veškerému pohybu. Pokud by tomu tak bylo, došlo by totiž k postupnému ochabování svalstva a posunování prahu odolnosti. Namístě je tak po poradě s lékařem zvolit vhodnou tělesnou aktivitu typu plavání či neextrémních forem turistiky, která napomůže udržení tělesné kondice.
Druhým mýtem podobného druhu je potom tvrzení, že pokud se léčba chronického únavového syndromu pojme zodpovědně a chytí se za správný konec, není po čtrnácti dnech po problémech ani stopy. Opět jde o značně zavádějící argument. Boj s tímto onemocněním je totiž mnohem náročnější, než se zdá, a pokud bychom se tak vůbec měli držet jakýchkoliv časových určení, bylo by vhodnější mluvit spíše v řádu měsíců až let. Navíc se však úplné uzdravení i v těch nejoptimističtějších studiích týká maximálně jedné třetiny nemocných, přičemž pouze asi u poloviny pacientů má výsledek léčby podobu stabilizace příznaků, které nakonec umožňují vést podobný život jako před propuknutím nemoci.
Samozřejmě i v debatách o chronickém únavovém syndromu poměrně často zaznívají slova o jeho dědičnosti. Ačkoliv je skutečně doloženo, že existují rodiny, u jejichž příslušníků se nemoc objevuje častěji než v běžné populaci, nelze toto tvrzení jednoznačně přijmout. Otázku, zda jde o nemoc přenášející se infekční cestou, či zda tady má hlavní slovo vliv dědičnosti, se totiž zatím lékařům dosud nepodařilo uspokojivě zodpovědět.
V čem naopak věda jasno má, je odmítnutí častých doporučení, aby nemocní s chronickým únavovým syndromem v zájmu vlastního zdraví začali s některou z diet, kterou daný rádce čirou náhodou docela podrobně zná. Opět jde o rady, jež jsou v přímém rozporu se skutečným stavem věci. Žádné radikální úpravy jídelníčku totiž na tělo postižené únavovým syndromem nemohou mít příznivý vliv. Vhodná výživa ale samozřejmě prospět může. Máme zde však na mysli obecné zásady zdravého stravování s dostatečným množstvím zeleniny a ovoce, bez živočišných tuků, smaženého jídla a samozřejmě alkoholu. Vždy bychom také v konkrétních případech měli sledovat, které z jídel danému člověku prospívají, a které jsou naopak zdrojem problémů, ty pak samozřejmě z jídelníčku vyřadíme.
Nejnovější komentáře