Chronický únavový syndrom v naprosté většině případů jednoznačně vede k více či méně dlouhému období pracovní neschopnosti. Stejně tak samozřejmě výrazným způsobem ovlivňuje i běžné aktivity člověka spojené s každodenními situacemi. A to od pěstovaných koníčků přes společenský život až například po schopnost vykonávat nezbytné domácí práce. Máme-li tak shrnout, chronický únavový syndrom je zrádnou a zákeřnou nemocí především proto, že prakticky není možné najít sféru života, kterou by jeho přítomnost neovlivnila negativním způsobem.
Již vlastní příznaky tohoto onemocnění představují značný zásah do kvality života nemocného, nakonec už proto, že vleklé pocity únavy a bolestivost celého těla znamenají velkou zátěž pro samotný lidský organismus. Zároveň však ve světle dnešní medicíny platí, že chronický únavový syndrom jako takový není možné považovat za zdroj jakýchkoliv skutečně vážných zdravotních obtíží.
Samozřejmě však nejde o důvod k přehnanému optimismu: velice rozšířený scénář průběhu onemocnění totiž zpravidla zahrnuje i to, že se nemocný musí v podstatě na věčné časy vzdát všech fyzický náročnějších aktivit, které mu dosud nečinily větší potíže. Pochopitelně zde nemusí jít jen o otázku trávení volného času, ale stejně tak třeba i pracovního uplatnění.
Podobné praktické omezení pak lze rovněž spatřovat třeba i ve skutečnosti, že osoby u nichž byl diagnostikován chronický únavový syndrom by se raději neměli stát dárci tělesných orgánů ani krve. Hlavní důvod tohoto opatření zde spočívá v tom, že lékaři dosud nemají úplně jasno o tom, jakými cestami se vlastně tato nemoc šíři.
Vlastní průběh onemocnění v konkrétních případech samozřejmě nabývá značně různorodých podob. Někteří pacienti tak mohou procházet relativně dlouhými obdobími, během nichž se cítí o hodně lépe, a zdá se jim, jako by nemoc prakticky ustoupila, zatímco u jiných chronický únavový syndrom dokonce může do běžného života zasahovat jen příležitostně. Samozřejmě ale není žádnou výjimkou, že jiní lidé jsou tímto syndromem zasaženi velice silně a na skutečně dlouhou dobu. V této souvislosti bychom pak měli zmínit hojně citované výsledky amerických studií, podle nichž dokonce u pacientů s výrazně rozvinutým chronickým únavovým syndromem nacházíme stupeň celkového funkčního poškození organismu, který odpovídá obvyklým potížím osob podstupujících chemoterapii, nemocných aids v jejím finálním stádiu či těm, kdo trpí roztroušenou mozkomíšní sklerózou. I když se samozřejmě chronický únavový syndrom neředí mezi smrtelná onemocnění.
Jak jsme si již naznačili, jedním z nejzávažnějších důsledků únavového syndromu je tedy nutnost vnitřního přijmutí toho, že některé (fyzicky náročnější) činnosti budou nemocnému zřejmě už navždy zapovězeny. Důležité je zde zmínit zejména to, že tato podmínka se týká rovněž situací, v nichž dojde i k výraznějšímu zlepšení zdravotního stavu. Ustupující příznaky či jejich úplné vymizení tak nemůžeme chápat jako signál k přímému návratu k dřívějšímu životnímu stylu. Pacienti, u nichž se chronický únavový syndrom projevuje v jeho těžších formách, se tak nezřídka stávají ať už částečnými či plnými invalidy.
Spolu s těmito omezeními, jež nemocnému přirozeně velice ztěžují až přímo znemožňují vést obvyklý společenský život se tak často dostavují i obtíže psychického rázu, které mohou vést k depresím. Z tohoto důvodu je proto nezbytné, aby měl nemocný vždy k dispozici lékaři do hloubky seznámeného s vývojem jeho onemocnění, který zároveň v případě nutnosti může nemoci zprostředkovat psychoterapii.
Nejnovější komentáře