V poměrně malé míře Crohnova nemoc nabývá podoby akutního případu, kdy si nečekaná břišní příhoda nežádá nic jiného než okamžitý převoz do nemocnice. Tehdy je oblast břicha mimořádně citlivá byť na sebemenší dotyk, bolest se zde stává čím díl intenzivnější, a je velice obtížné ji snést. Zvracení, horečka, průjmy. Naštěstí je tomu obvykle jinak, a Crohnova nemoc se tak zpravidla vyjeví teprve následkem odborného lékařského vyšetření, které teprve bezpečně potvrdí původní podezření. Pojďme se proto blíže podívat na to, jak taková diagnostika tohoto onemocnění vypadá v praxi.
Prvním krokem je tzv. fyzikální vyšetření těla nemocného. Lékař přitom nepříliš překvapivě věnuje největší pozornost zejména oblasti břicha, ale i konečníku. Břicho s pečlivým ohledem na možnou bolestivost prohmatá, poklepe, a provede auskultaci, což je technika, jíž si můžeme představit jako pečlivé poslouchání zvuků, které vychází z hlubiny dotčené části těla.
Výsledkem je zde pak stanovení problematického místa, odkud se bolest dále šíří, stejně jako odhad způsobu, jímž u nemocného právě fungují střeva či játra. V rámci fyzikálního vyšetření rovněž lékař zkontroluje, zda se objevují některé další příznaky, jež jsme si popsali na jiném místě, jako mohou být problémy s klouby, kůží či sliznicemi. Co se týče oblasti konečníku, zde může pacient očekávat digitální vyšetření, jehož účelem je jak zjištění potenciální přítomnosti krve, tak i veškerých možných zánětů.
Mimo těchto procedur samozřejmě klíčovou úlohu ve správné diagnostice Crohnovy nemoci sehrávají především nezbytné laboratorní testy. Lékaře zde zajímá zejména přítomnost generalizované zánětlivé reakce, ale stejně tak i případných poruch vstřebávání živin ze střev. Za tímto účelem je nutné provést odběry stolice i moči, přičemž se na těchto vzorcích zkoumají počty bílých i červených krvinek, destiček či složení v krvi přítomných bílkovin, jakož i další údaje, které by však laikovi na tomto místě asi příliš neřekly. V neposlední řadě je rozbor moči účinným nástrojem umožňujícím zkontrolovat správnost funkce ledvin.
Ani po všech těchto technikách však nemusí být úplně jasno. Výsledkem je zde možnost, že vyšetřený pacient skutečně trpí závažnou zánětlivou střevní chorobou. Proto musí následovat jak vyšetření umožňující bezpečnou identifikaci konkrétní choroby, o níž se v daném případě jedná, ale stejně tak je nezbytné zjistit i to, jak dlouhý úsek střeva je vlastně zjištěnými problémy postižen.
Konkrétně je proto třeba se uchýlit k důkladnému vyšetření tenkého i tlustého střeva, ale i jícnu a žaludku. Existují zde přitom dva hlavní způsoby, jak je možné toto provést. Jednak jde o vyšetření za pomoci rentgenu, kdy je třeba využít tzv. kontrastní látky. Ta se během vlastního vyšetření zobrazí uvnitř trávícího traktu, což umožňuje poměrně přesně odhadovat vnitřní strukturu zkoumaného místa, jakož i procesy, k nimž v něm dochází.
Druhou variantou je pak volba tzv. endoskopie, která umožňuje přímé vyšetření daných oblastí zevnitř. Klasická technika endoskopie využívá podlouhlý, mimořádně ohebný endoskop, s jehož pomocí lze prohlédnout jak shora jícen, žaludek či dvanáctník, tak i z opačné strany, kdy takto získáme obraz celého tlustého střeva, ale spolu s tím lze rovněž vyšetřit i poslední článek střeva tenkého.
Teprve těmito způsoby lze získat definitivní jistotu týkající se toho, jestli v daném případě skutečně máme co dělat s chronickým zánětem střev, a zda jde o Crohnovu nemoc či o něco jiného (jako je například ulcerózní kolitida).
Nejnovější komentáře