Poruchy příjmu potravy jsou poměrně časté jevy, které se ve společnosti objevují. Trpí jimi spíše mladé ženy a dívky, které se chtějí podoba hubeným modelkám z časopisů. Jak ale postupovat v případě, že již nemoc propukla? A jaké jsou možnosti léčby? Je jich hned několik. Zaměříme se ale spíše na ty klasické postupy, které mají již zaručeny nějaké výsledky. Bulimie, spolu s anorexií, patří mezi nemoci, které se projevují jak fyzicky tak i psychicky. Aby nemocný člověk mohl být léčen, musí chtít on sám. Bude potřebovat také velkou podporu ze strany rodiny a přítel. Nátlak ze strany okolí sice může mít kýžené výsledky, ale je pravděpodobnější, že člověk do toho spadne znovu. Pokud je on sám přesvědčen o tom, že se chce léčit, je to mnohem snadnější a trvalejší. Správná motivace je teda tím nejpodstatnějším. Důležití je, aby si člověk uvědomil, že jeho představy o jídle jsou zkreslené a vymaňují se z reality. Nemocný člověk má například představu, že konzumuje velké množství jídla, zatímco ve skutečnosti sní třeba jen dva suchary. Při pohledu do zrcadla si připadá pořád obézní, i když je úplně vyhublý. Lékař i rodina by se měli snažit o získání správného náhledu na realitu.
Bulimie má samozřejmě několik stádií. Pokud je postižený teprve v začátcích a nemoc se nestačila projevit v plné míře, je možné uplatnit svépomocný program. Pacient by měl tento program podrobně znát. Nemělo by ho teda nic překvapit. V tomto případě není nutná hospitalizace pacienta.
V první řadě je nutné si uvědomit, že se jedná o druh onemocnění, se kterým není snadné jen tak skoncovat. A už vůbec to není možné ze dne na den. Pacient i jeho okolí by si měli ujasnit, jaké stravovací návyky budou pro postiženého ty nejlepší. Je dobré si stanovit několik kroků, prostřednictvím nichž se budou následně ubírat. Nemocný by měl být informován o všem, co se s ním bude dít. Měl by podrobně znát svou analýzu, postupy léčby, ale i terapii. To vše by mělo být obsaženo i v manuálu.
Program, během něhož není nutná hospitalizace, je založen na šesti krocích. V úvodní fázi je nutné pečlivě zaznamenat veškeré potraviny, které pacient během jednotlivých období snědl. Je také dobré si ke každé potravině napsat, jaké pocity z ní pacient má. Jestli ji chtěl zkonzumovat a jak moc tučná podle něj je. Po této úvodní fázi by mělo být jasné, jaké stravovací návyky pacient doposud měl, jaké jsou jeho pocity z jídla a na co je dobré se nyní zaměřit.
Již ve druhém kroku se zpracovává samostatný jídelníček, kterého by se měl pacient co nejvíce držet. Pokud chce okolí – rodina a přátelé, co nejvíce pomoci, mohou jídelníček alespoň částečně dodržovat také. Zaznamenávání nových údajů je velmi důležité. Opět je dobré dodržovat pravidelnost zápisů, v budoucnu to může hodně pomoci s analýzou. Během třetího kroku je nutné zhodnotit, jak pacient snáší a dodržuje nový jídelníček a jakých pokroků dosáhl. Nikoho nesmí odradit malé problémy, které se dříve nebo později objeví skoro vždy. Ve čtvrté fázi se navazuje na tu předchozí. Řeší e opět problémy. V pátém kroku se již jídelníček může rozšířit o další potraviny, které byly dosud zakázány. V této fázi je možné také ukončit diety. V šesté fázi je nutné utvrdit pacienta v tom, že již žije téměř normálně. Je potřeba mu vštěpit nové postupy myšlení, co se jídla týče.
Svépomocný program je super pro lidi, kteří mají pevnou vůli a stabilní okolí. Bohužel ne pro všechny případy je tento postup realizovatelný. Je možné, že by si člověk mohl ještě více ublížit a tak kýžené zlepšení by se nedostavilo. Na řadě je teda hospitalizace pacienta. V péči odborníků mu bude lépe a snadněji se dostane ze stavu, do kterého se dostal. Tato doba se obvykle pohybuje od jednoho do dvou měsíců. Což není nijak závratná doba a každý člověk je schopen to zvládnout. Odborníci se hlavně snaží ustálit a zlepšit stravovací návyky, ale také vštípit pacientovi správné názory týkající se stravování. Navíc je nutné pacienta stabilizovat, co se jeho váhy týče na zdravou úroveň. Pacient je neustále pod dohledem odborníků. Hrozí totiž nebezpečí, že jídlo, které b pozřel, mohl vyzvracet nebo užít po jídle projímadla. Proto je nutná neustálá kontrola. To se týká i domácí léčby. Vždy by měl s pacientem být někdo, kdo na něj dohlédne. Je možné pacienta postrašit i nějakými sankcemi, které za nedodržení pravidel hrozí. Obvykle se takové smlouvy uzavírají a mají poměrně dobré výsledky.
Ještě zde máme třetí variantu. Kromě samoléčby a hospitalizace existuje ještě ambulantní léčba. Ta je vhodná pro pacienty, kteří již nějakým zdravotním zařízením prošli. Podstupují ji pacienti, kterým bulimii zasahuje do běžného života. Jsou to chroničtí pacienti, jejichž bulimie je vleklá. Při ambulantní léčbě mají odborníci možnost pravidelně dohlížet na stav pacienta.
Nejnovější komentáře