Kromě léků v léčbě panické poruchy své uplatnění nachází také psychoterapeutické techniky. Není příliš užitečné o nich uvažovat jako o protikladných metodách zvládání těchto úzkostných stavů. Psychoterapie sama o sobě bez doplňku v podobě farmakologické léčby často dokáže vyřešit lehké či střední formy této poruchy. Ale spolu s tím také platí, že v případech, kdy psychoterapii kombinujeme právě s podáváním léků její výsledky bývají účinnější.
Výraznou předností psychoterapeutických metod je, že nabízejí hlubší vhled do celkové situace, kterou prochází člověk postižený panickou poruchou. Jednak se tak učí přesněji pojmenovávat její hlavní příznaky a problémy, které přináší, ale zároveň mu také umožňuje jim lépe čelit. Důležitou součástí psychoterapie totiž bývá také nácvik postupů, kterými se lze účinně bránit možné další epizodě poruchy. V praxi se dnes nejčastěji setkáváme s jejími třemi druhy: tzv. dynamickou psychoterapií, se skupinovou terapií a konečně s tzv. kognitivně-behaviorální terapií.
Dynamická psychoterapie se soustředí především na zvládání osobních konfliktů, kdy se pacient spolu s terapeutem snaží odpoutat od přílišné závislosti na některých dalších lidech, a to tak, aby se člověk trpící úzkostnou poruchou postupně opět naučil znát svoji vlastní cenu, a dokázal bez větších problémů konat sám za sebe. Úzkostným stavům tak v tomto případě čelíme nikoliv výhradně snahami o jejich přímou eliminaci, ale spíše prostřednictvím pomyslného úkroku učiněného směrem k posílení vlastního sebevědomí. Na konci úspěšné dynamické psychoterapie by tak měl stát člověk, který je mnohem lépe vybaven pro snášení možných dalších úzkostí.
Podstatou skupinové psychoterapie je, aby člověk trpící panickou poruchou jednak získal přesnější náhled na způsoby, kterými vytváří vztahy k jiným lidem, ale zároveň také lépe pochopil situace a především způsoby chování, které jej obvykle dostávají do stresových situací. Samozřejmě se v průběhu skupinové psychoterapie pokoušíme také takto získané „informace“ přetavit do podoby takových vzorců jednání, které budou lépe odpovídat situacím, v nichž nakonec nejčastěji musíme fungovat.
Typické skupinové psychoterapeutické sezení se odehrává v průběhu asi jedné a půl až dvou hodin, a v ideálním případě má jeho vedení na starosti hned dvojice terapeutů. Vzhledem k tomu, že v současné době zkušení terapeuti vhodní pro tento úkol představují poměrně úzkoprofilové zboží, velice často se můžeme setkat také se skupinami, které „řídí“ terapeut jediný. Co se týče jejich obvyklého složení, nejčastěji se jej účastní mezi osmi až dvanácti osobami. Vlastní práci na skupinovém sezení zpravidla předchází fáze tzv. otevírání jeho jednotlivých účastníků, během níž se terapeut pokouší upevnit atmosféru otevřenosti a chápavých sympatií.
Třetím z hojně využívaných směrů skupinové psychoterapie v rámci léčby panické poruchy je tzv. kognitivně-behaviorální terapie. Ta využívá několik různorodých postupů, které mezi jinými mohou zahrnovat například také „oblíbené“ vystavení některým z takových situací, které ve skutečném životě obvykle u daného pacienta mohou spustit opravdovou panickou epizodu. Kognitivně-behaviorální terapie se tedy snaží o přímou eliminaci vyhýbavého chování, které je v případě panické poruchy jedním z hlavních problémů, které je třeba během léčby řešit. Spolu s tím se však také snaží snižovat riziko samotné panické epizody, a především omezit obavy z jejího opětovného příchodu.
Nejnovější komentáře