Vysoké dávky silných léků, po nichž člověk nakonec ani neví jak se jmenuje. Nebo naopak uvolněné klábosení s usměvavým terapeutem, jemuž se žádný postřeh nezdá být od věci. Tak vypadají nejčastější představy o možných způsobech, kterými se dnes lze vyrovnat s panickou poruchou. Nakonec je třeba přiznat, že na ani jeden z těchto obrazů není úplně od věci. Oba však více než co jiného karikují skutečný stav věci. Samozřejmě. Některé léky, s nimiž se i dnes můžeme setkat v ordinacích psychiatrů, jsou vším, jenom přípravky vhodnými k dlouhodobému užívání. Typická farmakoterapie je však postavena na opravdu bezpečných antidepresivech. Podobně psychoterapie může být přátelským rozhovorem, ale stejně tak se během léčby panické poruchy mnohdy neobejdeme bez vystavení nepříjemným situacím, kvůli nimž jsme se vlastně začali léčit.
V současné době tedy léčba panické poruchy ve většině případů sestává jak z farmakoterapie, tak i psychoterapie. Jedním z hlavních žádoucích efektů předepisovaných léků přitom bývá především podstatné snížení rizika panického záchvatu, k čemuž se zde dospívá prostřednictvím redukce přítomného napětí. Zároveň je však třeba mít na paměti, že tento efekt není výsledkem jednorázového či pouze krátkodobého užívání. Nemocný by tak měl vždy své léky užívat přinejmenším celý další rok od chvíle, kdy se u něj panická epizoda objevila naposledy. Což je také zároveň dalším důvodem, proč se v praxi obvykle nesetkáváme s přípravky, na něž je možné si vytvořit návyk.
Nejčastěji dnes v tomto ranku nachází uplatnění zejména antidepresiva. Ty působí na bázi ovlivňování produkce potřebných látek samotným organismem: nejde tedy o „umělý“ přísun lidskému tělu jinak cizích látek. Výsledkem jejich pravidelného užívání je potom nastolení rovnovážné situace u mozkových buněk, které kvůli onemocnění nemohou produkovat nezbytné látky v potřebném objemu. Vždy je však třeba myslet na to, že žádoucí účinky antidepresiv se neobjevují hned, ale obvykle v rozmezí tří týdnů až půldruhého měsíce.
Spolu s antidepresivy se také často nasazují tzv. benzodiazepiny, které jsou velice účinným prostředkem snižování náhlých ataků paniky a úzkostí. Jejich výrazným handicapem je ale skutečnost, že u nich v případě dlouhodobějšího užívání hrozí postupný vznik závislosti. Z tohoto důvodu se také léky ze skupiny benzodiazepinů nejčastěji předepisují v zájmu překlenutí obtížného období spojeného s úplným počátkem léčby. Jejich účinek totiž nastupuje velice rychle. Obvykle již dokonce v průběhu prvních čtrnácti dní užívání.
Skutečně ale nejde o úplně nevinný špás. Pokud se totiž například období jejich užívání chýlí ke konci, je důležité nepřestat s jejich pojídáním ze dne na den, ale provádět je postupně. V opačném případě totiž hrozí, že se objeví abstinenční příznaky.
Dodejme ještě, že možná vůbec nejčastějším scénářem – co do užívání léků – v léčbě panické poruchy bývá příklon ke kombinaci právě benzodiazepinů s antidepresivy. Benzodiazepiny zde umožňují „pokrýt“ nezbytný čas, než se naplno projeví efekty antidepresiv. Poté mohou být postupně eliminovány.
Nejnovější komentáře