Syndrom vyhoření je možné považovat za odpověď našeho organismu na dlouhodobé vystavení nadměrné zátěži, kdy tělo nebezpečně dlouho funguje takříkajíc na dluh. Vzhledem k tomu, že se tento syndrom vyvíjí postupně, a nikdy tak na nás nepadá z čistého nebe, dá se jeho nepříjemným následkům v některých případech bránit. A to i jinými prostředky, než zodpovědně absolvovanou psychoterapií či pravidelným pojídáním léků. Pojďme se proto nyní podívat na to, jak vypadají nejčastěji zmiňované zásady, kterak je možné rozvoji syndromu vyhoření předejít v situaci, kdy již jasně cítíme, že s naším tělem i myslí není vše v pořádku.
Postup syndromu vyhoření je z velké části podmíněn prostou skutečností, že převážná část našeho snažení se koncentruje na pracovní výkon, a to na úkor všeho ostatního. Proto by prvním pravidlem mělo být naučit se náš čas organizovat tak, abychom z nastoupeného tempa dokázali slevit a dopřáli si pauzu. Většinou není třeba hned myslet na úplné přerušení práce. Spíše jde o to, aby se nám podařilo zorganizovat si svůj čas tak, že se začneme pravidelně věnovat aktivitám, které nám umožní na chvíli vypnout, a získat tak odstup od problémů v zaměstnání. Naše mysl se během sportu či času zasvěceného koníčkům rychle regeneruje. Samozřejmě pod podmínkou, že nám nebude neustále vyzvánět telefon, ani nás světlo monitoru nebude svádět k nekonečnému vybírání elektronické pošty.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že i tyto volnočasové aktivity je potřeba pěstovat s rozumem. Jedním z typických scénářů totiž často bývá, že osoba cítící, že její psychické vypětí se začíná dostávat za únosnou mez, se pokusí celý problém vyřešit tím, že si k nabitému dni v kanceláři přidá dvouhodinovku sportování ve vražedném tempu. Ve skutečnosti si však tímto způsobem můžeme naše potíže jedině znásobit. Žádoucí efekt se totiž může dostavit pouze tehdy, pokud se nepřepínáme a sport představuje skutečný nástroj relaxace, a nikoliv další oblast, v níž můžeme selhat.
Problémy spojené se syndromem vyhoření však nikdy nejsou jen otázkou zapomenutého volného času, a pouhým vyšetřením chvil k odpočinku se jich nezbavíme. Vždy je proto třeba věnovat velkou pozornost i způsobu, kterým fungujeme v zaměstnání a tomu, jaké kontury má náš pracovní den.
Často tak platí, že postihuje osoby, jež se z pocitu výrazné zodpovědnosti za svěřené úkoly v pracovní době snaží spoléhat pokud možno pouze sami na sebe. Podle slov psychologů je však problém mnohdy právě v tomto. Je proto naprosto nezbytné, abychom se naučili spoléhat i na své spolupracovníky či podřízené, a snažit se odpovídající část naší agendy bez zbytečného pocitu provinění přenést i na ně.
Se samotným časem stráveným na pracovišti však souvisí i méně viditelné ohrožující návyky. Patří sem například podceňování stravování. Samozřejmě že bychom měli jíst dostatek zeleniny či černý chleba, ale možná ještě o něco důležitější je, jak a kde se jídlu věnujeme. Vždy bychom se tak měli snažit k jídlu usedat pokud možno za naprostého ticha, a soustředit se jen na něj. Jinými slovy obědy ve společnosti streamovaného zpravodajství či dnešních novin jsou přesně tím, co postupně může výrazně přispět k naší tělesné i psychické nestabilitě. Podobně bychom neměli zapomínat ani na přísun čerstvého vzduchu a pravidelné dýchání, či krátké protažení po několika hodinách v kancelářském křesle.
Nejnovější komentáře