Obecně řečeno se syndrom vyhoření může stát problémem prakticky pro každého. Nesetkáváme se s ním tak jen v řadách lidí pracujících na pozicích, kde jsou vystaveni mimořádnému psychickému vypěti. Stejně tak totiž mohou být rizikové také situace, kdy se například musíme dlouhodobě starat o nemocného, či jsme nuceni vlastními silami zvládat náročné životní situace.
I přesto však platí, že daleko nejvyšší podíl lidí zasažených syndromem vyhoření je spojen právě s výkonem zaměstnání, a to pak především s pozicemi, na nichž je třeba často jednat s lidmi, jimž máme – ať už v jakékoliv podobě či rozsahu – zprostředkovat pomoc či radu. Typicky tak jde o případ osob pracujících v pomáhajících profesích.
V žádném případě, jak by se snad mohlo zdát, však nejde pouze o problém sociálních pracovníků, psychologů či právníků řešících agendu závažných sociálních případů. Právníka tak syndrom vyhoření může stejně tak postihnout i v případě, že se bude specializovat na rozvody, trpět tímto syndromem ale může také strážník, či pracovníci ve zdravotnictví. A v neposlední řadě pochopitelně také učitelé.
Nejde však ani výhradně o otázku pomoci či péče o ostatní lidi. Množství případů syndromu vyhoření totiž stabilně bývá diagnostikováno i u těch, kteří v rámci výkonu svého povolání musí stále s někým komunikovat. Může tak jít například o operátory v callcentrech, koordinátory přeprav či řídící letišť. Spadat sem mohou ale rovněž pozice vyžadující manažerské dovednosti, zaměstnanci pr agentur nebo novináři.
Ani touto charakteristikou se však výčet nejohroženějších profesních skupin nevyčerpává. Ačkoliv je syndrom vyhoření na stránkách víkendových příloh novin s oblibou představován právě jako problém, s nímž se potýkají prakticky téměř výhradně psychologové, učitelé či manažeři, ve skutečnosti se mnoho z těch, koho se tyto problémy týkají, rekrutuje z řad lidí, jež dlouho pracují na místech, která je neuspokojují. Ať už z důvodu příliš monotónní pracovní náplně, či skutečnost, že tato neodpovídá výši jejich pracovní kvalifikace.
V případě syndromu vyhoření je však celý problém ještě o to hlubší, že do hry zde vstupuje rovněž celá řada osobnostních faktorů, které mají výrazný vliv na míru skutečného rizika vypuknutí syndromu.
Obvykle tak jde zejména o rysy obvykle spojované s puzením k workoholismu. Mezi zvláště rizikové případy tak zpravidla spadají osoby, jež se vyznačují přehnanými sklony k perfekcionismu, rádi mají věci pod kontrolou, a chtějí aby jejich průběh co nejvíce odpovídal původním představám. Obavy však může vzbuzovat také přílišný pracovní zápal, či vyhroceně optimistické naladění.
Psychologové tak často hovoří o tom, že syndrom vyhoření se zhusta objevuje mezi lidmi, jež svoji práci úzce vztahují ke svým osobním ideálům, a proto jim nečiní problém zaměstnání obětovat klidně i větší část svého osobního života. Právě kombinace přehnaných očekávání a osobního zápalu pak často může vést k poměrně bolestnému vystřízlivění, kdy může být problémem přijmout prostou skutečnost, že některé věci člověk zkrátka sám zvládnout nemůže.
Neměli bychom však zapomínat ani na to, že rizikové faktory syndromu vyhoření v mnohém souvisí i s naším osobním životem. Více ohroženi tak proto bývají také lidé, jež se cítí osamělí, trpí nedostatkem přátel či problémy v rodině. Stejně tak je riziková situace, kdy se uvnitř pracovního kolektivu necítíme ve své kůži, či těžko snášíme jednání svých bezprostředních nadřízených.
Nejnovější komentáře