Nejprve chuť do práce, odhodlání, kopa nápadů a energické rozhodování. Později však nečekané problémy se soustředěním, stohy nesplněných úkolů, poruchy spánku, popudlivost či naprosté vyčerpání. Pokud i váš pracovní vývoj bude kopírovat tuto linii, existuje nezanedbatelné riziko, že i u vás dochází k pozvolnému rozvoji syndromu vyhoření.
Syndrom vyhoření se může projevovat celou řadou příznaků. Není přitom možné jednoznačně popsat pořadí, v kterém přicházejí, ani jejich vzájemné kombinace. Vždy totiž záleží na individuální situaci postiženého.
Obecně je však možné říci, že co se týče tělesných projevů syndromu vyhoření, nejčastěji je možné se setkat s tíživými pocity silné únavy a fyzického vyčerpání, které svým rozsahem neodpovídají vynaložené námaze z posledních dní. Podobně ale pacienti léčící se se syndromem vyhoření mnohdy hovoří o neustávajících pocitech chladu, jichž se není možné zbavit, opakujících se bolestech hlavy, či problémů s dechem. Objevují se problémy s trávící soustavou, které nezřídka končí i relativně vysokými úbytky na váze. Lze také očekávat výskyt bolesti v nejrůznějších částech těla, často například v oblasti zad. Ke slovu mohou přijít i deprese, a samozřejmě také poruchy spánku. Již z tohoto výčtu je zřejmé, že syndrom vyhoření není jen otázkou fyzického přetížení našeho organismu, ale stejně tak se na jeho rozvoji podílí také faktory ryze psychické povahy.
Svědčí o tom ostatně také obvyklé změny v chování, které tak často pozorujeme právě u nemocných se syndromem vyhoření. Kromě výrazného a do té doby neobvyklého podráždění, jež se může projevovat mimo jiné v podobě přehnaných výčitek vůči práci nebo jednání bezprostředního okolí. Postižený má zároveň tendenci k rezignaci na svěřené úkoly či činnosti, jež jej do té doby naplňovaly, naopak se může až nudit a celkově pociťuje psychické vyčerpání. Donedávna veselý a výřečný člověk se stává plačtivým a již toho příliš nenamluví. V některých případech dochází k nevyprovokovaným výbuchům hněvu provázeným proudy nadávek a podobně. Postižený mnohdy nakonec naprosto rezignuje na veškeré pracovní i společenské povinnosti, a místo toho upadá do letargie.
V případě syndromu vyhoření je však vždy třeba pamatovat především na to, že popsané příznaky a problémy na hlavu člověka nepadají z čistého nebe, ale naopak jde vždy o výsledek dlouhodobějších pozvolných změn. Samotný vývoj syndromu vyhoření se pak může odehrávat v širokém rozpětí postupu měsíců až několika let.
Psychologové proto v souvislosti s typickým průběhem tohoto onemocnění hovoří o pěti základních fází, jimiž se vyznačuje jeho vývoj. Nejprve se tak zpravidla objevuje fáze nadšení, kdy se člověk s vervou vrhá vstříc velkoryse vytyčeným úkolům a očekáváním. Zcela se oddává svěřeným úkolům, které bezezbytku nahrazují prostor, který by za jiných okolností vyhradil osobnímu životu či svým koníčkům.
Toto nadšení však po určitě době začíná chladnout, aby se na jeho místě objevila tzv. fáze stagnace. Člověk se již stihl dobře seznámit s prostředím v němž se pohybuje, stejně jako s agendou, jíž by měl zvládat. Brzy zjišťuje, že ne vše z toho, co by člověk rád zvládl je možné realizovat. Proto se také pozvolna začíná poohlížet po do té doby opomíjených volnočasových aktivitách.
Pomyslný třetí krok v syndromu vyhoření lze označit jako tzv. fázi frustrace. Daná osob se čím dál více začíná oddávat pochybnostem po smyslu a hodnotě vlastní práce, což zpravidla koření v několika trpkých zkušenostech s překážkami danými omezenými prostředky, problémovými klienty či zákazníky a podobně. Přichází první konflikty s nadřízenými, které střídají dosud nepoznané fyzické i psychické obtíže, jež jsme si popsali výše.
Následuje fáze apatie, kdy se člověk věnuje pouze tomu, co skutečně musí, a i to málo jej začíná čím dál více obtěžovat. Poslední fází je potom skutečné vyhoření, které je spojeno se silnými pocity vyčerpání a pochybnostmi nejen o hodnotě vlastní práce, ale i vůbec sebe sama.
Nejnovější komentáře