Roztroušenou sklerózu lze popsat jako onemocnění, které přímo zasahuje tzv. bílou hmotu centrální nervové soustavy (CNS), tedy nervové dráhy přítomné v mozku a míše. Zde se začínají objevovat ložiska zánětů v blízkosti cév, jejichž velikost se může pohybovat v rozmezí milimetru až několika centimetrů! Vznikající zánět následně nepříznivě ovlivňuje vedení nervových vzruchů, která dokonce mohou být úplně blokována. I když zánět ustoupí, v postižené oblasti vedení stále zůstává pomalejší, než tomu bylo dříve.
Relativně nedávný výzkum navíc prokázal, že výskyt tohoto zánětu s sebou zároveň nese zároveň riziko přetržení samotných nervových vláken. Dosud však nelze jednoznačně popsat způsob, kterým se tak děje: u některých pacientů jde o rychlé poškození v řádu tisíců vláken, zatímco v jiných případech ke zmíněným změnám dochází jen velice pomalu.
Zde bychom měli zdůraznit, že lidské tělo je na podobné situace částěčně připraveno – jednotlivých nervových vláken je tak v naší CNS přítomno větší množství, než kolik jich je „skutečně“ potřeba. Na druhou stranu však opakovaný zánět na jednom místě s sebou nese snížení schopnosti regenerace poškozených buněk, které může vést k výraznému zhoršení přenosu vzruchu, což se potom odráží na problémech s funkcí částí těla, za něž jsou odpovědné přenosy vzruchů v poškozených místech. Může tak jít například o problém se zrakem, či ovládáním některých svalů.
Úplná regenerace nervových vláken navíc není možná.
Přítomnost zánětu v bíle hmotě CNS je jako i u ostatních zánětů jednoduše přirozenou reakcí imunitního systému na přítomnost cizích organismů, které pro naše tělo mohou být nebezpečné.
V případě roztroušené sklerózy je však problém v tom, náš imunitní systém zde napadá nikoliv vnějšího nepřítele, ale součásti vlastní nervové tkáně.
Jde zde o to, že ačkoliv buňky, které rozpoznají struktury nervového systému jako cizí prvky, jsou běžnou součástí lidského těla jako takového, za běžného stavu na ně nezačínají útočit. Oproti tomu u osob, jimž byla diagnostikována roztroušená skleróza, se tyto buňky podařilo nějakým způsobem probrat k životu. Proto se začínají množit, a po dosažení určitého kritického množství mohou začít pracovat.
Zřejmě nejdůležitější je však na celé věci skutečnost, že podnět nezbytný k tomu, aby došlo k jejich aktivaci, se dosud vědcům nepodařilo odhalit. A stejně tak ani procesy, které jsou schopny nastartovat jak samotné jejich množení, tak i následnou dráhu útoku.
Pokud proto dnes hledáme jednoduché vysvětlení způsobu, kterým je vyvolána popsaná reakce imunitního systému, není na tuto otázku vhodná odpověď.
I přesto se však můžeme setkat s některými hypotézami, které se tyto procesy snaží zachytit. Zřejmě nejčastěji se tak hovoří například o možném vlivu stresových situací spojených s prodělanou traumatickou situací, či přítomností nezhoubného nádoru míchy. Na vině mohou být i samotné genetické predispozice, nebo porucha metabolismu tuků. Alergie na lepek, nedostatek vitamínu B12, přílišné množství rtuti a olova v lidském těle, či prodělání virové infekce.
Nejnovější komentáře